Santini: Fenomén barokní gotiky v české architektuře

Česká architektura období vrcholného baroka je neodmyslitelně spjata se jménem Jana Blažeje Santiniho Aichela (1677–1723). Tento geniální tvůrce italského původu, narozený v Praze, představuje v kontextu evropského umění zcela ojedinělý fenomén. Jeho dílo, charakteristické hlubokou intelektuální a duchovní propracovaností, dalo vzniknout unikátnímu stylu, který dnes označujeme jako barokní gotiku. Santini dokázal s nevídanou invencí a citem propojit dva zdánlivě protichůdné světy – středověkou gotickou konstrukční logiku a dynamickou, expresivní formu vrcholného baroka.

Vymezení pojmu "barokní gotika"

Barokní gotika není pouhým eklektickým spojením historických prvků. V Santiniho pojetí se jedná o hlubokou syntézu, kde gotické principy (žebrová klenba, opěrný systém, vertikalita) nejsou citovány, ale nově interpretovány a transformovány barokním jazykem. Santini používá gotické tvarosloví jako nositele historické kontinuity a duchovního významu, avšak vkládá jej do barokně dynamických a geometricky složitých prostorových kompozic. Výsledkem je architektura plná napětí, pohybu a mystického světla.

Santiniho rané vlivy a formování architektonického stylu

Santiniho styl byl formován několika klíčovými vlivy. Jako potomek italských kameníků měl přirozený vztah k řemeslu. Zásadní pro něj byla znalost díla radikálních římských architektů Francesca Borrominiho a Guarina Guariniho, jejichž práce studoval. Právě od nich převzal zálibu ve složitých geometrických půdorysech, práci s konkávními a konvexními křivkami a dramatické pojetí prostoru. Tyto podněty dokázal unikátně spojit s hlubokým studiem gotické architektury, zejména děl Petra Parléře.

Historický a kulturní kontext baroka v Čechách

V pobělohorských Čechách, v době rekatolizace a upevňování moci katolické církve a šlechty, byla gotika vnímána ambivalentně. Na jedné straně byla považována za styl překonaný a "barbarský", na straně druhé však představovala symbol slavné minulosti Českého království a jeho křesťanských kořenů z doby před husitskými válkami. Právě tuto kontinuitu se snažili některé církevní řády (zejména cisterciáci a benediktini) zdůraznit. Santini jim nabídl dokonalý nástroj: jeho architektura navazovala na starobylou tradici, ale zároveň ji prezentovala v moderní, triumfální barokní formě.

Specifika české barokní architektury

České baroko se vyznačuje mimořádnou kvalitou a dynamikou. Na rozdíl od italských vzorů klade větší důraz na integraci stavby do krajiny a na složité, často centrální půdorysné dispozice. Právě v tomto prostředí mohl Santini plně rozvinout svůj talent pro geometrickou spekulaci a symbolické vyjádření.

Charakteristické rysy Santiniho barokní gotiky

Santiniho genialita spočívá ve způsobu, jakým fúzoval oba styly. Gotická žebra v jeho klenbách se vlní a kroutí v barokních rytmech, ztrácejí svou čistě tektonickou funkci a stávají se spíše lineární kresbou definující prostor (např. klášterní kostel v Kladrubech). Lomený oblouk je zasazen do dynamicky zvlněných stěn a hvězdicové a síťové klenby jsou konstruovány na základě složitých, barokních geometrických schémat.

Práce se světlem a prostorem

Světlo hraje v Santiniho architektuře klíčovou, téměř mystickou roli. Není pouze prostředkem k osvětlení, ale aktivním činitelem, který modeluje prostor, zdůrazňuje jeho dynamiku a vytváří duchovní atmosféru. Architekt často využívá nepřímé osvětlení a skrytá okna, aby dosáhl nadpozemského, transcendentálního účinku. Prostor je koncipován jako plynoucí, neustále se proměňující organismus, který diváka pohlcuje a vede jeho pohled vzhůru.

Symbolika a numerologie v Santiniho architektuře

Santiniho stavby jsou doslova nabité symboly. Jejich půdorysy a proporce jsou založeny na promyšlené křesťanské symbolice a numerologii. Čísla jako 3 (Nejsvětější Trojice), 5 (pět ran Kristových, pět hvězd sv. Jana Nepomuckého) nebo 8 (symbol vzkříšení) definují základní kompoziční schémata jeho nejvýznamnějších děl. Architektura se tak stává čitelnou teologickou rozpravou.

Klíčová díla a jejich analýza

Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře

Toto dílo, zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO, je esencí Santiniho tvorby. Celá kompozice je založena na symbolice čísla pět, odkazující na pět hvězd, které se podle legendy objevily nad tělem utonulého světce. Půdorys kostela má tvar pěticípé hvězdy, stavba má pět vchodů a pět oltářních výklenků. V klenbě se protínají lomené oblouky, které vytvářejí obrazec připomínající hvězdu, v jejímž středu je umístěn symbol jazyka, atributu sv. Jana Nepomuckého. Jde o dokonalé spojení barokní geometrie, gotizujících forem a hluboké symboliky.

Klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci u Kutné Hory

Při obnově vyhořelé gotické katedrály Santini prokázal svůj mistrovský cit pro práci s historickou stavbou. Zachoval původní pětilodní dispozici, ale vnesl do ní barokní dynamiku. Nejpozoruhodnějším prvkem je klenba hlavní lodi, kde se gotická žebra setkávají a prolínají v plynulých křivkách, které připomínají spíše organické formy než strohou gotickou konstrukci. Santini zde "vyléčil" a povýšil starou gotickou strukturu, čímž vytvořil jeden z nejpůsobivějších prostorů českého baroka.

Odkaz Santiniho díla

Dílo Jana Blažeje Santiniho Aichela bylo natolik osobité a intelektuálně náročné, že nenašlo přímé následovníky. Jeho styl byl příliš komplexní a vázaný na jeho jedinečnou osobnost, než aby mohl založit vlastní školu. Po jeho předčasné smrti se barokní gotika z české architektury vytratila. Plné docenění jeho génia přineslo až 20. století, kdy kunsthistorici jako Mojmír Horyna analyzovali složitost a hloubku jeho architektonického myšlení. Dnes je Santini právem považován za jednoho z nejoriginálnějších tvůrců evropské barokní architektury, jehož dílo stále fascinuje svou originalitou, duchovním nábojem a formální dokonalostí.