Proč Egon Schiele dodnes rozděluje svět umění?

Málokterý umělec dokáže i více než sto let po své smrti vyvolávat tak intenzivní emoce jako Egon Schiele. Jeho jméno vzbuzuje obdiv i odpor, fascinaci i pohoršení. Zatímco jedni v něm vidí jednoho z největších géniů moderního umění, druzí považují jeho tvorbu za morálně problematickou až nepřijatelnou. Proč tomu tak je? Podívejme se blíže na osobnost a dílo, které dodnes nenechává nikoho chladným.

Provokativní génius z přelomu století

Egon Schiele se narodil v roce 1890 v rakouském Tullnu a jeho život byl krátký, ale mimořádně intenzivní. Zemřel v pouhých osmadvaceti letech na španělskou chřipku, přesto po sobě zanechal dílo, které navždy změnilo tvář evropského umění. Jako talentovaný student vídeňské Akademie výtvarných umění zaujal svým výjimečným nadáním samotného Gustava Klimta, který se stal jeho mentorem a přítelem.

Schiele však nechtěl jít po vyšlapaných cestách. Odmítl akademický konzervatismus a společně s dalšími umělci založil skupinu Neukunstgruppe. Jeho ambice nebyla jen malovat krásné obrazy – chtěl otřást zavedenými pořádky, provokovat a nutit diváky k zamyšlení. Vídeň přelomu století byla ostatně ideálním prostředím pro takové ambice: město Freuda, Mahlera a Wittgensteina bylo laboratoří modernity, kde se zrodily myšlenky, jež formovaly celé 20. století.

Syrovost lidského těla a zkoumání sexuality

Nejcharakterističtějším prvkem Schieleho tvorby je bezpochyby jeho zobrazení lidského těla. Zapomeňte na idealizované akty renesančních mistrů nebo smyslnou eleganci Klimtových žen. Schieleho postavy jsou vyhublé, pokroucené, s ostře vystupujícími kostmi a nepřirozenými pózami. Kůže má často nazelenalý nebo načervenalý nádech, jako by prosvítala nemocí či vášní.

Umělec zkoumal sexualitu s otevřeností, která byla na svou dobu naprosto skandální. Jeho autoportréty ho zobrazují nahého, masturbujícího, s nezakrytou zranitelností i vzdorem. Ženské akty jsou často explicitní, bez jakékoli snahy o zjemnění nebo alegorické zahalení. Schiele nevytvářel erotiku pro pobavení diváka – pronikal do samé podstaty tělesnosti, do napětí mezi touhou a smrtí, mezi krásou a rozkladem.

Tato syrovost nebyla samoúčelná. Umělec se snažil zachytit pravdu o lidské existenci, a to bez příkras. Tělo pro něj bylo nejen schránkou duše, ale také bojištěm, na kterém se odehrávají nejzákladnější dramata lidského bytí.

Kontroverze a morální dilemata jeho tvorby

Schieleho kariéra byla lemována skandály. V roce 1912 byl dokonce zatčen a strávil čtyřiadvacet dní ve vězení v Neulengbachu. Byl obviněn ze svádění nezletilé a z veřejného vystavování obscénních kreseb. Soud sice hlavní obvinění zamítl, ale za šíření nemravného umění byl odsouzen a jedna z jeho kreseb byla veřejně spálena přímo v soudní síni.

Právě zde se dostáváme k jádru současných morálních diskusí. Mnoho Schieleho modelek byly velmi mladé dívky, některé teprve v pubertě. V dnešní době, kdy jsou otázky souhlasu a ochrany dětí právem v centru pozornosti, se řada kritiků ptá: Jak máme přistupovat k dílu, které bylo vytvořeno za okolností, jež bychom dnes považovali za neetické? Můžeme oddělit umění od podmínek jeho vzniku?

Odpovědi nejsou jednoduché a názory se různí. Někteří obhájci argumentují dobovým kontextem a uměleckou hodnotou, jiní varují před romantizací problematických praktik. Tato debata Schieleho tvorbu neustále doprovází a činí ji tématem daleko přesahujícím hranice dějin umění.

Expresionismus jako zrcadlo vnitřního neklidu

Schiele patří k nejvýraznějším představitelům rakouského expresionismu. Jeho tvorba je učebnicovým příkladem toho, jak dokáže výtvarné umění zprostředkovat vnitřní psychické stavy. Křivé linie, agresivní barevnost a deformované postavy nejsou technickou nedokonalostí – jsou vědomým výrazem úzkosti, osamělosti a existenciálního neklidu.

V jeho autoportrétech vidíme muže, který se sám sebou zápasí. Pohledy jsou intenzivní, gesta teatrální, výrazy tváře pohybující se mezi extází a mukou. Schiele předjímal to, co později psychoanalýza formulovala do teorií – že člověk je bytost rozpolcená mezi vědomím a nevědomím, mezi společenskými normami a pudovými silami.

Jeho krajiny a městské scény, ač méně známé než figurální díla, nesou stejnou emocionální náboj. Domy působí jako živé organismy, stromy se svíjejí v křečovitém pohybu. Vše je prostoupeno pocitem pomíjivosti a melancholie, který odráží atmosféru předválečné a válečné Evropy.

Schieleho vliv na současné umění a kulturu

Přestože Schiele zemřel mladý, jeho odkaz se šíří napříč generacemi. Ovlivnil nejen výtvarné umělce, ale také filmaře, módní návrháře, tanečníky a fotografy. Jeho charakteristický styl – s protáhlými končetinami, ostrými úhly a intenzivní psychologií – lze najít v dílech tak různých tvůrců jako Francis Bacon, Lucian Freud nebo současný performer Marina Abramović.

V módě jeho estetiku citovali návrháři jako Ann Demeulemeester nebo Rick Owens. Jeho vliv je patrný v současné portrétní fotografii, která hledá pravdivost namísto retuše. Filmoví režiséři si vypůjčují jeho kompoziční řešení a atmosféru – vzpomeňme na filmy Michaela Hanekeho nebo Yorgose Lanthimose.

Schieleho výstavy pravidelně přitahují davy návštěvníků po celém světě. Muzea v Vídni, Londýně, New Yorku i Tokiu jeho díla vystavují a diskutují. Zároveň probíhají debaty o restitucích – řada obrazů byla nacisty zabavena židovským sběratelům a jejich právní status je dodnes předmětem sporů.

Proč nás jeho dílo stále fascinuje i děsí

Co dělá Schieleho tvorbu tak přitažlivou a zároveň znepokojivou? Odpověď leží v její bezkompromisní pravdivosti. V době, kdy jsme obklopeni filtrovanými obrazy a idealizovanými těly na sociálních sítích, působí jeho syrové vyobrazení lidské existence jako ledová sprcha. Připomíná nám, že jsme smrtelní, křehcí a plni protikladů.

Schiele nás konfrontuje s tématy, jimž se raději vyhýbáme – s tělesným rozkladem, sexuální touhou, samotou a strachem ze smrti. A dělá to způsobem, který nelze snadno odsunout stranou. Jeho obrazy nás nutí zastavit se, cítit nepohodlí, klást si otázky.

Právě proto zůstává Egon Schiele umělcem, který rozděluje svět umění. Není možné ho ignorovat, ale ani snadno milovat. Jeho dílo je zkouškou naší schopnosti přijímat komplexnost – jak umělecké geniality, tak morálních dilemat, která ji doprovázejí. Možná právě v této schopnosti vyvolávat rozporuplné reakce spočívá jeho největší síla a důkaz, že skutečné umění nikdy nenechá nikoho lhostejným.

A snad je to i připomínka, že umění nemá být pohodlné. Má nám ukazovat, kdo jsme – se všemi našimi světlými i temnými stránkami. V tomto smyslu je Schiele stále aktuální, provokativní a neúprosně současný.

foto - Google