Emoce na plátně: Temný svět Edvarda Muncha
"Maloval jsem linie a barvy, které zasáhly mé nitro. Maloval jsem vzpomínky, aniž bych cokoliv přidával, bez detailů, které jsem před sebou neviděl. To je důvod, proč jsou mé obrazy prosté." — Edvard Munch
Existují umělci, kteří malují to, co vidí. A pak jsou ti, kteří malují to, co cítí. Edvard Munch (1863–1944) patří jednoznačně do druhé skupiny – a jeho schopnost přenést na plátno úzkost, samotu a smrt z něj učinila jednoho z nejvlivnějších malířů moderní doby.
Dětství poznamenané smrtí
Abychom pochopili Munchovo dílo, musíme se vrátit do jeho dětství v Norsku druhé poloviny 19. století. Když mu bylo pouhých pět let, zemřela jeho matka na tuberkulózu. O devět let později podlehla téže nemoci jeho milovaná starší sestra Sophie. Otec, hluboce věřící lékař, propadal záchvatům náboženské horečky a vštěpoval dětem strach z pekla.
"Nemoc, šílenství a smrt byli tři andělé, kteří mě pronásledovali od mé kolébky," napsal později Munch. Tato věta není literárním přeháněním – je klíčem k celému jeho dílu.
Křik, který slyšel celý svět
Když se řekne Munch, většině lidí se vybaví jediný obraz: Výkřik (1893). Tato éterická postava s otevřenými ústy stojící na mostě pod krvavě rudou oblohou se stala vizuální zkratkou pro existenciální úzkost moderního člověka.
Inspirace přišla při procházce v Oslu:
"Šel jsem po cestě se dvěma přáteli – slunce zapadalo – obloha se náhle proměnila v krvavě rudou – zastavil jsem se, opřel o plot, smrtelně unavený – nad modročerným fjordem a městem viselo krev a ohnivé jazyky – moji přátelé šli dál a já zůstal, chvěje se úzkostí – a cítil jsem nekonečný výkřik procházející přírodou."
To, co dělá Výkřik tak silným, není jen jeho námět, ale způsob provedení. Vlnící se linie krajiny jako by rezonovaly se zvukem křiku. Postava ztrácí lidské rysy – stává se univerzálním symbolem. Není to portrét konkrétního člověka, je to portrét emoce samotné.
Vlys života: malování duše
Munch nepovažoval své obrazy za samostatná díla. Většinu z nich začlenil do velkého cyklu, který nazval Vlys života – série obrazů zkoumajících "život, lásku a smrt".
Mezi nejvýznamnější patří:
Nemocné dítě (1885–1886) – vzpomínka na umírající sestru Sophie
Madona (1894–1895) – erotická a zároveň smrtelně bledá vize ženství
Melancholie (1891) – muž ponořený do tíživých myšlenek na pobřeží
Vampýr (1895) – objetí, které je zároveň pohlcením
Tanec života (1899–1900) – cyklus mládí, lásky a stáří v jediné kompozici
V těchto obrazech Munch opakovaně používá motivy, které se stanou jeho podpisem: dlouhé vlasy ženy obtáčející muže jako chapadla, osamělé postavy na pobřeží, měsíční sloupec odrážející se na vodě.
Žena jako anděl i démon
Munchův vztah k ženám byl komplikovaný a jeho obrazy to bezvýhradně odrážejí. Žena u něj nikdy není pouze krásnou múzou – je současně objektem touhy a zdrojem zkázy. V obraze Popel vidíme muže schouleného v zoufalství po milostném aktu, zatímco žena hledí přímo na diváka, neúčastná a osudová.
Tato dualita pramenila částečně z umělcových osobních zkušeností. Vztah s Tullou Larsenovou skončil dramaticky – při hádce s pistolí v ruce přišel Munch o článek prstu na levé ruce. Trauma jej pronásledovalo po zbytek života.
Cesta k abstrakci emoce
Munch je často řazen mezi symbolisty a považován za jednoho z otců expresionismu. Jeho vliv na německé expresionisty, zejména skupinu Die Brücke, je nepopiratelný.
Co bylo na jeho přístupu revoluční?
Barva jako emoce, ne jako popis reality. Obloha může být rudá, pokud rudá vyjadřuje úzkost.
Linie jako rytmus duše. Vlnící se křivky přenášejí vnitřní chvění.
Zjednodušení formy. Munch odhazuje detaily ve prospěch emocionální esence.
Opakování motivů. Stejné téma maluje znovu a znovu, jako by se snažil vyhnat démony.
Krize a uzdravení
V roce 1908 prodělal Munch těžké nervové zhroucení po letech nadměrného pití a tvůrčí horečky. Strávil osm měsíců na klinice v Kodani, kde podstoupil léčbu elektrošoky.
Zajímavé je, že po této krizi se jeho styl proměnil. Pozdější díla jsou světlejší, barevnější, méně tísnivá. Maluje krajiny, dělníky při práci, slunce. Někteří kritici tvrdí, že právě tato pozdější tvorba je méně zajímavá – jako by Munch potřeboval bolest, aby tvořil své nejsilnější obrazy.
Sám umělec to viděl jinak: "Bez úzkosti a nemoci bych byl jako loď bez kormidla." Ale také: "Mé umění je vyznáním. Skrze ně se snažím vysvětlit svůj vztah ke světu."
Munch a my
Proč Munchovy obrazy fungují i po více než století? Proč Výkřik zdobí trička, hrnky a stal se dokonce jedním z prvních emoji?
Odpověď je prostá a zároveň znepokojivá: emoce, které Munch maloval, neztratily na aktuálnosti. Úzkost moderního člověka, izolace ve společnosti, strach z budoucnosti, ambivalentní vztah k lásce a smrti – to vše jsou témata, která rezonují s naší dobou možná silněji než kdy dřív.
Když stojíte před Munchovým obrazem, neprohlížíte si pouze umělecké dílo. Hledíte do zrcadla, které ukazuje něco, co všichni nosíme uvnitř – a co jen málokdy dokážeme pojmenovat.
Temnota jako forma pravdy
Edvardu Munchovi nešlo o krásu v tradičním slova smyslu. Jeho cílem byla pravda emoce. A pravda, jak věděl, bývá často temná, nepříjemná a bolestivá.
Přesto – a možná právě proto – jsou jeho obrazy podivně utěšující. Sdělují nám, že nejsme sami se svou úzkostí. Že někdo už ji viděl, pojmenoval a přetavil v něco trvalého.
Munch zemřel v lednu 1944 ve věku 80 let. Svou rozsáhlou sbírku odkázal městu Oslo. Dnes v něm stojí Muzeum Edvarda Muncha, kde můžete projít celým Vlysem života a setkat se tváří v tvář s muži a ženami, kteří dlouhá desetiletí drží otevřená ústa v nekonečném, tichém křiku.
A pokud budete pozorně naslouchat, možná zaslechnete i ten svůj vlastní.
"Z mé hnijící mrtvoly vyrostou květiny a já v nich budu žít – to je věčnost." — Edvard Munch
